Váš vybraný článek z našeho blogu

Článek z blogu BEZPEČÁCI.CZ

Přestupek nemusí být vždy přestupkem

vytvořil: Roman A. Masaryk

Abychom se podívali na tento judikát blíže, je nejprve vhodné nahlédnout do zákona 200/1990 Sb. o přestupcích, konkrétně do §2, odst. 1:

"Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin."

Jinými slovy je přestupek takové jednání, které je zaviněné a k tomu naplňuje zároveň dva aspekty:

  • formální: je uvedeno v zákoně jako přestupek (zákon o přestupcích nebo jiný zákon, např. o provozu na pozemních komunikacích)

  • materiální: došlo k ohrožení zájmu společnosti

A teď k uvedenému judikátu Nejvyššího správního soudu, vydaného pod číslem jednacím 5 As 104/2008. Jeho podstata shrnutá do pár vět je asi následující: řidič jel na přehledném a prázdném úseku silnice před značkou označující konec Chomutova rychlostí 52 km/h (naměřeno 55 km/h, odečtena odchylka měřicího zařízení), nebyl ochoten připustit své stíhání za tento bagatelní přestupek a hnal věc až k soudu, který mu dal za pravdu.

Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. Nelze tedy souhlasit s argumentem stěžovatele, že překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť o jediný kilometr, naplňuje vždy a bez dalšího materiální znak přestupku.

Co je řečeno v předchozím odstavci, který je citací z judikátu? Dá se předpokládat, že u zákonem stanovených přestupků je obvykle naplněn i materiální znak přestupku, nicméně nelze toto tvrzení zobecnit. Není možné tvrdit, že překročení povolené rychlosti například na volné tříproudé komunikaci je přestupkem jen proto, že je takto uvedeno v zákoně (formální znak). Naopak v tomto případě bude správní orgán velmi těžko dokazovat onu „společenskou nebezpečnost" takového jednání, kterým mělo údajně dojít k naplnění materiálního znaku přestupku.

Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního.

Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je.

V souzeném případě je zde v prvé řadě okolnost spočívající v prokázaném překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h, která, jak již bylo řečeno, sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku materiální stránky přestupku, nicméně měla by vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku daného jednání zaměřil svou pozornost. To platí zvláště za situace, kdy žalobce již v řízení před správním orgánem 1. stupně uváděl skutečnosti, které podle jeho názoru dále snižovaly společenskou nebezpečnost jeho jednání na takovou míru, že by materiální znak přestupku nebyl naplněn. Zejména uváděl, že k posuzovanému jednání došlo na přehledném úseku, v místech s nízkou hustotou provozu a při výjezdu z obce, kde nemohl dle svého tvrzení nikoho svou jízdou rychlostí 52 km/h ohrozit, měl tedy za to, že zájem společnosti chráněný skutkovou podstatou daného přestupku (jeho objekt) na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nebyl v daném případě ohrožen.

Nejvyšší správní soud tak neshledal uplatněné stížní námitky důvodnými, samozřejmě nemůže uspět ani argument, že orgány policie v současné době skutečnosti rozhodné pro hodnocení materiální strany přestupku podle tvrzení stěžovatele nezjišťují. Správní orgán je povinen si v přestupkovém řízení opatřit takové důkazy, které mu umožní rozhodnout o tom, zda byl přestupek spáchán či nikoliv, tedy i o tom, zda byl posuzovaným jednáním porušen nebo alespoň ohrožen zájem společnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o přestupcích.

Tento článek nemá nabádat k tomu, abychom začali zcela záměrně porušovat předpisy, ale chce upozornit na to, že způsoby, které často používají zejména obecní policie k naplnění obecních pokladen, nejsou vždy v souladu se zákonem. Tento rozsudek, který se snažily naše zkorumpované televize okamžitě zlehčit, je naopak velmi průlomovým. Je totiž v mnoha případech použitelný nejen na překročení povolené rychlosti (Pražáci si jistě vzpomenou např. na nový úsek na výjezdu směrem na Brno - 50 km/h na tříproudové komunikaci), ale i na další přestupky, které jsou svou podstatou bagatelní. Vrací tak do hry nejen samotnou podstatu přestupkového zákona, ale zejména staví určitou dávku zdravého rozumu do cesty stále vzrůstající šikaně řidičů.

A na závěr ještě zajímavá citace z rozsudku Krajského správního soudu, který tento případ řešil před podáním kasační stížnosti:

Dle argumentace krajského soudu by mohla být za bagatelní považována např. jízda mimo obec rychlostí 100 km/h na přehledném úseku za malého provozu nebo noční jízda v obci rychlostí 70 km/h v situaci, kdy by nebyli na ulici žádní chodci.

Jdi zpět